Aktuality

Zpět

Výroba aglomerátu ve Vítkovicích. Obrovský omyl soc. hospodářství

Vysokopecní provoz ve Vítkovicích měl téměř 170-ti letou tradici, která by se z pohledu zpracovávání železné rudy dala rozdělit na dvě etapy. Do roku 1945 vysoké pece používaly kvalitní rudu ze svých švédských dolů, která se nemusela speciálně upravovat a obsahovala vysoký podíl oxidu železa až 90 %. Po roce 1945 v souvislosti s politickými změnami v zemi došlo na moskevských jednáních k účelovému rozhodnutí o odebírání méně kvalitních rud ze Sovětského svazu. V roce 1950 se navíc stát zbavil rudných vítkovických dolů ve Švédsku a to jako kompenzaci Rotschildům za znárodnění železáren.

Využívání méně kvalitních sovětských rud však přineslo celou řadu komplikací a vynutilo si zavádění jiné technologie tavících procesů, jelikož tavení surového železa z těchto rud potřebovalo více koksu, vápence a vzduchu. Samotná ruda se vyznačovala velkou prašností a vyžadovala zvýšené nároky na spékání v tzv. aglomeracích, které musely být vybudovány. Přesto v 60. letech i po aglomerování obsahovala sovětská ruda pouze v průměru 45 % železa. Jednostranně účelová a špatná hospodářská politika státu tak schválila dovážení neupravených nekvalitních rud, které musely být na našem území upravovány za cenu zásahů do životního prostředí, místo aby se dovezla již upravená ruda. Prašnost z výroby v aglomeraci zamořující bezprostřední i široké okolí byla navíc předmětem stálých stížností krajského hygienika, jelikož tento provoz byl jedním z nejprašnějších z celých Vítkovic. Např. v roce 1961 zde prováděla ostravská hygiena měření, dle kterého dosahovaly hodnoty prašnosti až 400 mg/m3. Až třetina zaměstnanců trpěla astmatickou bronchitidou a část z nich také poruchami zažívacího traktu.

V 60. letech byl vystavěn nový aglomerační závod s vysokou kapacitou výroby, který do budoucna disponoval čtyřmi velkými aglomerační pásy. Součástí nového komplexu byl rovněž 100 metrů vysoký komín, jehož výška byla stanovena záměrně, aby docházelo k rozptylu splodinových částic do většího okolí a tím byla opticky snížena prašnost přímo ve městě. Například v únoru 1962 byly naměřené hodnoty prašnosti nového provozu natolik vysoké (1450 mg/m3), že vyděsily nejen odbory, ale rovněž krajského hygienika, který vymohl částečné zastavení výroby, která byla plně obnovena až po instalaci alespoň nejnutnějších odprašovacích zařízení. Přesto například v roce 1978 výroba v aglomeraci překročila povolené úlety v ovzduší více než 6 krát. Svého kapacitního vrcholu dosáhla na přelomu 70. a 80. let, kdy roční výroba přesahovala 3 miliony tun aglomerátu. S tím souvisel rovněž problém velkého množství aglomeračního odpadu, jehož ukládání v okolí způsobovalo výrazný zásah do životního prostředí.

Od konce 70. let začal být kladen důraz na ekologizaci průmyslové výroby, na základě čehož muselo vedení podniku investovat značné prostředky do odprašovacích zařízení. Od počátku 90. let navíc docházelo k systematickému měření výpustě do ovzduší, při kterém bylo zjištěno, že do prostředí se dostávají mimo jiné benzen, benzo(a)pyren, HCI a HF. V souvislosti se zvyšujícím se tlakem na ochranu životního prostředí po roce 1989 rozhodla vláda České republiky 18. 9. 1996 o zastavení výroby surového železa v centru města, čímž byl sice zrušen nejmodernější vysokopecní provoz ve střední Evropě, ale zároveň došlo k zastavení výroby jednoho z ekologicky nejproblematičtějších provozů – aglomerace.

Výroby aglomerátu ve Vítkovických železárnách v letech 1955-1985